Nepatřím mezi nadšené vítače imigrantů. Domnívám se, že většina (ne všichni) z nich jsou ekonomičtí zlatokopové
Že přicházejí nikoliv kvůli obavám o svůj život ve válečné zóně, nýbrž ve snaze vyždímat evropský sociální systém. Současně nepatřím mezi nadšené podporovatele hnutí Islám v České republice nechceme (IVČRN).
Domnívám se, že minimálně značná část sympatizantů tohoto hnutí (ne všichni) nedokáže dostatečně odlišit „neškodné“ menšiny žijící u nás již léta od militantních nově příchozích, kteří nám chtějí vnucovat svá pravidla. Že se nedokáží distancovat od principu kolektivní viny, který je však pro mě naprosto nepřijatelný.
To jen tak pro vyjasnění pozic.
Nejsem sice podporovatelem IVČRN – a přece se v uplynulých dnech a hodinách stalo něco, co by žádného člověka nemělo nechat v klidu. Dokonce ani případné zapřísáhlé odpůrce IVČRN ne.
Hnutí, které mělo přes 160 tisíc příznivců, Facebook zrušil profil. Vzhledem k tomu, že většina médií se od hnutí distancuje, tak hnutí v podstatě bylo odříznuto od veřejného prostoru. Bylo umlčeno. Počkat – nepřipomíná vám to něco?
O silvestrovské noci se v německých, rakouských, švédských a dost možná i v dalších městech odehrály patrně stovky sexuálních a loupežných útoků ze strany imigrantů na ženy.
Přesně to nevíme, protože média dlouho mlčela. Teprve až po mnoha dnech začala pravda vybublávat na povrch. Začalo se ukazovat, že zahraniční média odmítala zpočátku o útocích informovat.
Ve skutečnosti tato média uvalila jakousi autocenzuru a odmítala vypustit jakoukoliv zprávu, která by imigranty mohla postavit do negativního světla. V dnešní době se ale informace ututlávají o něco hůř než před padesáti lety, když byli lidé závislí jen na rozhlasu a den starých tištěných novinách…
I když mnohá zahraniční média evidentně dlouho věřila, že mohou informace libovolně upravovat k obrazu svému, přepočítala se. Vlivný (a nutno dodat v tomto kontextu i odvážný) Frankfurter Allgemeine Zeitung jako první veřejně napsal… pravdu. A strhla se mela.
Mela se strhla ne proto, že by veřejnost byla tak překvapená, že všichni imigranti nejsou andílci; to většina realističtěji uvažujících lidí už jaksi věděla či alespoň tušila. Strhla se proto, že se veřejnost okamžitě začala cítit ukřivděná, podvedená. Obelhaná svými vlastními médii. A to dosud nemalá část ani těch realističtěji uvažujících lidí ani netušila.
Když se však někdo začne cítit podvedený a ukřivděný, mívá sklon začít brát „spravedlnost“ do vlastních rukou. Ne, opravdu není divu, že se v Německu začaly vytvářet domobrany a že některými městy táhly ozbrojené skupinky naštvaných lidí, kteří začali tvrdit, že města „čistí“.
Mnohá média tyto lidi označují za extrémisty. Já bych je spíš označila za snad jen trochu labilnější a hodně naštvané jednotlivce, kteří cítí strašlivou frustraci, protože mají dojem, že vláda i média jsou proti nim.
Základem jakékoliv svobody je svoboda slova. Cenzura nepatří do demokracie. Tajení informací musí nutně a logicky vyprodukovat jen přehnanou hysterii. Velkými médii řízená propaganda musí živit nenávist vzešlou ze strachu. Není potřeba velké obrazotvornosti, aby to začalo aspoň v hrubých rysech připomínat poblouznění celých národů před druhou světovou válkou.
Cenzura je strašlivě nebezpečná; když se provalí, radikalizuje společnost mnohem víc, než by odpovídalo racionálnímu posouzení celé situace. A přehnaně zradikalizovaná společnost pak spláchne na vlně zloby mnohem víc než jen to, co by si spláchnutí zasloužilo. Obrátí se i vůči desetiletí usazeným a dobře zintegrovaným menšinám; stačí, že se někdo, kdo se právě vrátí z dovolené v jižní Itálii a bude se chlubit bronzovým opálením, křivě podívá na svého souseda.
A přesně do takových nebezpečných vod cenzury jsme se vydali i u nás. Vyřazení hnutí IVČRN z veřejného prostoru musí nutně u jeho příznivců probudit ještě větší frustraci než dosud. Hnutí se rázem stalo pro mnoho lidí „mučedníkem“. A to je ten nejlepší způsob, jak na sebe upozornit a získat ještě víc příznivců. Ne pro to, co hnutí hlásá, ale pro nový mučednický status.
Tak dlouho se některá média snažila zhmotnit svá přání a vytvořit fikci, že nenávist vůči imigrantům u nás neexistuje, že deset milionů Čechů jsou jen zářící hippiesovská sluníčka, až se papiňák natlakoval.
Evropská mediální cenzura vyrobila pravý opak toho, co chtěla. Tak dlouho se samozvaní multikulturalisté snažili svět ohnout ke svým představám, až se jim jejich experiment vymyknul z ruky.
I ti, kterým by politika a imigrace byla za jiných okolností upřímně ukradená, se nyní mohou cítit přitlačeni ke zdi cenzurou, ať už skutečnou nebo domnělou – protože od nynějška bude každý logicky hledat cenzuru i tam, kde není.
Mám opravdu upřímný strach, že tahle zbytečná, uměle vytvořená frustrace může v budoucnu smést i řadu úplně nevinných lidí, kteří jen budou ve špatnou chvíli na špatném místě.
Tohle se nemělo stát. Svoboda slova je svobodou slova jen tehdy, platí-li pro všechna slova a všechny řečníky, svoboda slova není svobodou slova, cenzurují-li noviny zprávy a internet své uživatele. A tam, kde není svoboda slova, není dobré místo k životu.
